#PAGE_PARAMS# #ADS_HEAD_SCRIPTS# #MICRODATA#

Toužíte být také bez léků? Máte správnou motivaci?

Kdysi jsem toužila po tom, být úplně bez léků. Je to už více než deset let, co mám kolitidu, a zjistila jsem, jak moc se změnil můj přístup k chorobě a lékům. Mým hlavním cílem od začátku bylo opravdu neužívat žádné léky. Tedy, ne že bych byla takový blázen a odmítala léčbu, ale prostě jsem si říkala, že léky budu potřebovat jen krátkou chvíli a určitě nespadnu do kategorie pacientů s nutností léky užívat celoživotně.

Nešlo mi ani tak o možné nežádoucí účinky jako spíše o to opravdu „dokázat“ sobě a okolí, že já léky brát nemusím. Psychologové by to možná nazvali urputnou snahou cílevědomého jedince nebo dlouhodobým nepřijetím nemoci a okolností kolem ní. :-)

Bohužel, jak šel čas, ukázalo se, že bez léků být nemůžu. Potřebuji minimálně mesalazinové protizánětlivé léky, kortikoidní rektální pěnu a alespoň slabá imunosupresiva. Taky jsem byla více než pět let na biologické léčbě. Prostě patřím k těm, kteří ke svému životu, stále a možná navždy, potřebují léky. Bez nich bych už určitě nebyla na tomto světě:

  • Skvělé mesalazinové léky. Věřím, že se opravdu podílí na tom, aby průběhy jednotlivých atak nemoci nebyly výrazně horší. Navíc vím, že nezpůsobují tolik nežádoucích účinků jako jiné léky a jsou prostě základem léčby. Ti, kdo potřebují pouze tyto léky, si z mého pohledu mohou výskat radostí.
  • Zlatá imunosupresiva. Biologická léčba mě doslova a do písmene vytáhla zpátky do života. Orální imunosupresiva spolu s rektální kortikoidní pěnou mi nyní stabilizují celkový stav.
  • Život zachraňující systémové kortikoidy. Přestože se snažím vyhnout jejich užívání, dokud to jen trochu jde, vím, jakou nezastupitelnou roli u IBD (i u mě osobně) mají. Zaplaťpánbůh za ně.

Přesto jsem až donedávna toužila být navždy bez všech léků. Tedy i bez těch, u kterých vím, že mi nezpůsobují žádný vedlejší efekt na zdraví, nebo o něm alespoň nevím. Dlouho totiž trvalo, než jsem si uvědomila, že mám svoji touhu a cíl postavené úplně špatně. Vždyť co mají říkat diabetici I. typu, kteří se neobejdou bez inzulinu prostě proto, že jejich slinivka neumí opravdu tvořit inzulin a není to způsobené jejich životním stylem? Nebo lidé po transplantaci, kteří by bez imunosupresiv nepřežili?

Prostě, cílem u diagnózy střevních zánětů by neměl nutně být „život bez léků“, jako jsem to dřív měla já, ale cítit se v pohodě a zůstat v remisi. A to, jestli někdy někdo v budoucnu bude tak stabilizovaný, že nakonec léky opravdu brát nebude, je jedině dobře. Stále toužím do tohoto stavu také dospět. Ale ta snaha už není tak urputná a životně důležitá.

Uvědomila jsem si totiž, že už je pro mě zásadnější se prostě a jednoduše cítit dobře. Navíc jsem si ujasnila, že i když beru trvale léky, neznamená to moji menší hodnotu jako člověka. Ano, většina mých vrstevníků ještě (zatím :-) žádné léky dlouhodobě neužívá, ale neznamená to, že jsou nutně zdravějšími a lepšími lidmi než ti, kteří léky užívat musí!

A jak to máte vy? Řešíte užívání léků a jejich nežádoucí účinky, nebo je vám to úplně jedno, hlavně ať se cítíte dobře? Opravdu mě to zajímá, tak mi případně napište na info@veronikahanzlikova.cz. Díky!

Na svojej ceste za zdravím a plnohodnotným životom s chronickým črevným zápalom som dospela k mnohým poznaniam. Jedným z nich je, že pocit šťastia sa rodí z toho, čo vkladáme do svojej mysle aj do svojich úst. Vďaka tomu teraz na svojom blogu učím a inšpirujem, ako žiť a jesť zdravo, vedome a hravo. Za vyše 13 rokov, čo mám diagnostikovanú ulceróznu kolitídu, som zvládla doštudovať VŠ, prísť o svoju prvú lásku aj ďalšie lásky spoznať. Žijem príjemný život so svojou rodinou (manželom a malým synom) a aj napriek niektorým zdravotným obmedzeniam si trúfam povedať, že je plnohodnotný. Rada sa tiež delím o svoje skúsenosti a poznanie formou písania a som autorkou e-knihy 10 kľúčov k tajomstvu potravín.
Veronika Hanzlíková